Vlastně jsem čekal, že z kroužku mladých křesťanských vysokoškoláků se nás přihlásí víc a já nechtěl trhat partu a být za necitu. Jenže na letákovou výzvu jsem tehdy zareagoval jen já sám…

Hned pro první návštěvu u Dani jsem si spletl čas schůzky a dorazil pozdě. Jako by nestačilo, že už tak jsem byl dost vyklepaný. U vchodu do hostivařských kolejí, kde Dani bydlí, mi otevřel postarší asistent Honza a myslím, že mi hned nabídl tykání, na což jsem v té době od starších nebyl vůbec zvyklý. Pak už jsme vešli do Danielina pokoje, který mě hned překvapil svou zabydleností. Všude byly kytky a fotky z cest, všude nějaké obrázky a kopa knih.

Abych pravdu řekl, předem jsem si o Daniele moc věcí nezjistil a taky jsem neměl vůbec žádnou zkušenost s lidmi s handicapem. Čekal jsem nějakou chudinku nadšenou z toho, že jí vůbec někdo chce pomoct a myslím, že jsem taky očekával, že bude mít i nějaké mentální znevýhodnění. Jenže všechno bylo samozřejmě úplně jinak.

Přivítala mě hrdá sympatická slečna-vysokoškolačka. Zatímco na mě z nitra útočil prvoplánový soucit, ona mi velmi věcně vysvětlovala okolnosti svého handicapu a úkoly, které by měl každý její asistent plnit, aby všechno klapalo jako na drátkách. Ten nesoulad mezi mým očekáváním chudinky a realitou hrdé ženy mě fascinoval a taky se pravda hodně bil s mou prvotní nejistotou. Po prvotní instruktáži jsme se přátelsky rozloučili a já viděl, že Daniela na mě pohlíží s kapkou rezervovanosti kvůli mému pozdnímu příchodu. Zařekl jsem se ale, že ji rozhodně nesmím zklamat a začal k ní pravidelně docházet.

Za ty roky, co u Dani sloužím, jsem k ní chodil asistovat s různou intenzitou. Někdy jednou týdně, někdy jednou do měsíce, taky jsem na čas odjel do ciziny a pak se zase vracel. Čas mi u ní vždycky utíká rychle, protože všechny úkony od oblékání po zvládání toalety nám spolu vždy trvají třeba dvakrát až třikrát pomalej než je člověk zvyklý a to jí pak pomůžete ráno z postele, píchnete s ranní hygienou, připravíte snídani a už abyste pomalu vařili oběd a vyměnili si štafetu s dalším příchozím asistentem.

Ze začátku jsem byl samozřejmě hodně nešikovný, pomalý a vyplašený. Ale jako u všeho: chybami se člověk učí a časem se při dobré vůli ve všem zdokonalí. To podstatné, co bych asi zdůraznil je, že jsem díky Daniele objevil nový svět. Jednak teď jako blízký pozorovatel docela přesně tuším, jaká úskalí přináší život na vozíku, no a hlavně, že nesejde na nemocích těla, když v sobě nosíte silného a nezdolného ducha. Dani svou bojovností každému dodá sílu a někdy vlastně nevím, kdo komu chodí pomáhat. Za tu dobu, co se známe, samozřejmě všechno nebylo růžové. Byly doby, kdy jsem byl hodně netrpělivý, náladový a nepříjemný a kdy jsme se spolu taky pořádně chytli. Ale časem se z nás stali dobří kamarádi a já se vždycky znovu těším, až za Dani přijdu a budem se navzájem popichovat a dělat si srandu z Čechů a Slováků, glosovat politiku a uvažovat nad nesmrtelností brouka.

No a abych nezapomněl. Fajn je i potkávat ostatní asistenty a zvlášť asistentky, které se s vámi střídají. Člověk tak pozná lidi mnoha různých profesí a mnoha různých zájmů, které by běžně asi na ulici míjel. A taky se tak třeba seznámí, zamiluje, odmiluje… ale ne, že by to všechno fungovalo jako jedna velká seznamka :-) Zkrátka o zábavu je tu postaráno, naučíte se plno nových věcí a nejvíc ze všeho to pomůže vám a vaší vlastní spokojenosti. Takže neváhejte, pomáhejte 😉

6.11.2015