Jmenuji se Maria Panas a jsem zahraniční studentka z Ruska. Už tady žiju dva roky a teď jsem ve druháku oboru fyzioterapie. Inzerát jsem uviděla ve škole a ihned mě to zaujalo. Přemýšlela jsem zkusit si něco podobného. Myslela jsem si, že to má mnoho společného s mým studiem, proto by to pro mě byla užitečná zkušenost a možná později bych si mohla v rámci asistence vyzkoušet a procvičit i věci ze svého oboru – to byla oficiální stránka mého uvažování. Neoficiální stránkou byl můj osobní zájem něco v životě pochopit, s něčím se setkat, například jsem chtěla vidět, jak člověk na vozíčku žije, jak se vyrovnává se svými problémy. Když já můžu chodit a běhat a také se o sobe postarat, ale stejně jsem se svým životem, se sebou a například i se svým tělem nespokojená, měla jsem velký zájem zjistit, jak se s tím vyrovná například člověk na vozíčku. Už jsem hodněkrát slyšela, že oni to mají často na úplně jiné úrovni.

Tak uteklo půl roku a pořád jsem měla s sebou v peněžence číslo na Dani, ale nějak jsem neměla odvahu ozvat se jí a myslela jsem si, že nemám ani čas. Možná, že tak by uteklo ještě dalšího půl roku, kdyby ne moje spolubydlící, která začala hledat brigádu. Ukázala jsem jí Danielin inzerát, ale moc jí nezaujal. Je také z Ruska, doma už vystudovala medícinu a nějaké zkušenosti s lidma na vozíčku měla. Byly to spíše negativní zkušenosti, ale stejně se na webové stránky podívala. To jí už zaujalo o hodně víc, protože to, co tam objevila, se moc neshodovalo s jejima minulýma zkušenostma. Paní, co hledala asistenci, vypadala docela jinak, než si moje kamarádka představovala. Daniela byla vzdělaná, velmi aktivní a působila docela pozitivně a zajímavě.

Brzo jsme tam chodili obě. Nejdřív jen moje kamarádka, které jsem se hodně ptala, jaké to je a jaká je ta paní. Jí se líbila a říkala mi, že je to hodně zajímavý člověk a je taky moc vzdělaná. Jednou na mou kamarádku promluvila i rusky, co bylo pro nás taky zajímavé. I já jsem se tedy o to začala zajímat víc a víc, až jsem mou spolubydlící poprosila, aby o mě s Danielou promluvila. Za několik dnů jsme se s Dani setkaly. Bylo pro mě moc příjemné, že při mé první návštěve byla na asistenci právě moje kamarádka, která mi všechno vysvětlila. Když jsem se z této návštěvy vracela domů, vystoupila jsem z autobusu o několik zastávek dřív a šla jsem pěšky. Moc se mi chtělo přemýšlet o mém zážitku a o životě vůbec. Doma jsme o tom ještě dlouho mluvili s mou spolubydlící. Říkala, že měla podobné obavy, jako já, ale dnes už za Dani chodí jako za kamarádkou. Bylo pro mě moc dobré, že jsem mohla mluvit o svých pocitech s někým, kdo měl podobnou zkušenost a mohl mi říct, které obavy jsou opravdu zbytečné.

Na začátku asistence jsem byla strašně nejistá v tom, co a jak dělám a jak bych to dělat měla; hrozně jsem se bála, abych Daniele neublížila, ale docela mě překvapilo, jak se Dani nebála mě, jak mi důvěřovala a jak vždycky působila klidně. Vypadala, že je se mnou spokojená. Určitě to začalo působit pozitivně i na mě, přestala jsem se bát a začala jsem být i já sama v sobě a v tom, co dělám, jistější. A také se mě strašně začala Daniela líbit jako člověk. Ona je strašně psychicky silná, je velmi moudrá a intelegentní, dobře rozumí lidem. Od té doby jsem se už těšila na příští asistenci. Ráda za ní chodím, mluvím s ní, pozoruju, jak hezky žije svůj život, jak je vděčná za všechno, co dostává a jak hodně pomáhá svému štěstí i sama. Hodně vecí jsem se u ní naučila, myslím si, že jsem se i hodně změnila, pochopila jsem víc život, lidi a samu sebe, za co jsem jí moc vděčná. Docela často se mi stává, že úplně zapomenu na to, že Dani je na vozíčku; já si to často vůbec neuvědomuju. Když s ní mluvím, vidím jenom zvláštního člověka lišícího se od ostatních svým charakterem, svým myšlením, přístupem k životu a cestou, kterou jde. Vidím člověka, kterého si strašně vážím a s kterým rada trávím svůj čas.