Bydlela jsem u rodičů, tedy materiálně zajištěná. Mé žádosti o stálou práci byly neúspěšné, a tak asistence pro mě byla jakousi jistotou trvalé činnosti. Zároveň jsem k asistenci přistupovala i jako k určité terapii komunikací s lidmi. Někomu se stává, že když je dlouho sám, ztratí kontakt s realitou. Asistence mi přišla jako nejsnazší cesta, jak začít pracovat. Dnes bych řekla, jak se zapojit mezi lidi.

Co jsem si o asistenci myslela?

Asistenci jsem nikdy předtím nedělala, o tom, co obnáší, jsem měla jen známou představu doprovázení osoby na vozíčku po ulici. Co asistent všechno dělá, jsem nevěděla, ani jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Také jsem nikdy předem neuvažovala, že bych se asistentkou stala. Abych pravdu řekla, domnívala jsem se, že taková práce je spíš pro lidi bez vzdělání a bez stálého pracovního poměru. Pro lidi výlučně altruisticky založené, kteří žijí jen sociálními službami. Taková přece nejsem! Já studovala a mám na víc, než abych někomu sloužila! Ale život není podle našich představ. Někdy je třeba se trochu přemoci – a nabídnout osobní asistenci.

Jak často a jak dlouho jsem k Dani chodila?

K Dani jsem začala chodit ve svých 27 letech a zůstala jsem u ní něco přes dva roky. Už nevím přesně, jak často, ale asi dva až třikrát do týdne, podle toho, jak mi Danka zavolala. Mohlo to být kdykoli během dne, ale většinou jsem Dani pomáhala od probuzení a doprovázela ji až do odpoledne, kdy se vracela ze školy. Nebo jsem s ní byla na pár hodin na ubytovně, obstarala oběd, praní prádla a podobně. Večer jsem Dani pomohla ve sprše. Neasistovala jsem jí v noci. Dani citlivě poznala, že mi to vadí.

Jaké byly moje dojmy?

Protože jsem o tom nic nevěděla, ty nároky jsem zveličovala předem, až jsem z nich sama měla strach. Ale už první den jsem zjistila, že to vůbec není tak těžké, zvláště když jsou na asistenci dva a vhodně se podle Dančiných rad o práci podělí. Když jsem se tedy pustila do práce, nijak zvlášť mě nepřekvapovalo, co se ode mě očekává.

Proč jsem skončila?

Skončila jsem proto, že jsem si našla stálou práci na osm hodin. A, přiznám se, zbytek času jsem Dani věnovat nechtěla. Určitá perspektiva budoucnosti změnila mé rozhodnutí.

Co mi asistence dala a vzala?

Asistence mi pomohla v určitém období mého života. Ukázala mi, že mohu být zásadním způsobem užitečná a že osobní služba má hluboký význam, pro Dani i pro mě. Rozhodně tím nahlodala mou naivitu a sebestřednost.

Vzala mi určitě můj volný čas: v praxi to znamenalo vzdát televizi s oblíbeným programem nebo napínavou knížku a být u Dani. Můj čas byl na pár hodin jen pro ni, i když zrovna dlouhou dobu nic nepotřebovala, musela jsem být v doslechu. A když se Dani ozvala, někdy jsem musela překonat lenost.

Vrátila bych se k asistenci?

Za podmínek, jaké jsem měla u Dani, ano. Netvrdím, že mě ta práce vysloveně bavila, jako může bavit jiné zaměstnání, ani mě služba bližnímu nijak zásadně nenaplňovala, to bych asi v asistenci pokračovala. Ale kdybych se rozhodovala, jak dál v životě, určitě bych se k Dani, pokud bychom byly obě v Praze, vrátila.

Odkaz?

Myslím, že základem je respektovat Dani (a vůbec kohokoli) jako člověka, který má také své nálady a svá přání. Přišlo mi samozřejmé, že přistupuji k Dani jako ke kamarádce, které chci prokázat službu, a to proto, že mi na Dani záleží, a ne proto, že zrovna mám toho dne „směnu“. Osobní asistence se nedá „odfláknout“. Dani se nezlobila a nevyčítala, když jsem něco udělala špatně, spíše jsem jí nějakou chybou mohla ztížit momentální situaci. Někdy asistentku i pochválila na povzbuzení. Co uděláme ze zájmu o druhého, uděláme lépe. Netvrdím, že se mi to vždycky povedlo.