Zdálo se mi, že při této činnosti budu užitečnější než kdekoliv jinde a zároveň snad nebudu narážet na odmítnutí kvůli svému přece jen vyššímu věku. Přestože jsem v té době měl náplně dostatek, tak díky relativní blízkosti mého bydliště a vzhledem k tomu že autorka letáku stála i o asistenci v malém rozsahu, opsal jsem si webovou adresu, abych se dozvěděl více.

Musím říci, že Danielina osobní výpověď mě víc než zaujala, takže rozhodnutí nabídnout jí svoji pomoc jako dobrovolník nezrálo moc dlouho. Trošku přispělo i to, že slovenština je pro mne trochu „srdeční záležitost“ (a nejsem tady myslím sám, kdo se z toho vyznal). V té době ještě neměla na svých stránkách fotografie, takže na naše první setkání jsem se docela těšil i byl trochu „zvědavý“.

První schůzka se trochu oddalovala kvůli Danielině zdravotní indispozici. Osobní setkání ale jen posílilo můj předchozí pozitivní dojem a sympatie a také já jsem prošel přijímacím pohovorem a rychle zapadl do velké rodiny asistentů. Asistovat chodím asi 1x týdně, prakticky už jsem vystřídal všechny denní i noční doby i místa asistence. Od domácího prostředí, přes doprovody na různé kulturní akce či rehabilitace. Úspěšně jsem zvládl dokonce i vaření (aspoň podle toho, že jsem byl pochválen a talíř vyprázdněn), ze kterého jsem měl přece jen obavy (doma se do toho moc nehrnu).

Jednou měla Dani objednanou návštěvu rehabilitačního cvičení, ale necítila se úplně fit a cesta na vozíčku s delším přesunem v silném mraze je na prochladnutí jak dělaná. Tak jsem ji přemluvil, že by byla škoda cvičení rušit a že ji tam vezmu svým autem. Nejdřív jsem si ale musel být jist, že ji bezpečně přemístím z vozíčku na sedadlo auta a zpět. Byl jsem sám a pro dva lidi u toho ani není místo. Tak jsem si to nejprve nasimuloval doma v pokoji a pak už to šlo naostro.

O další zpestření se postaral dlouhý průjezd domem na dvoreček, kde byl vchod do rehabilitační ordinace. Ten průjezd byl tak úzký, že jsem musel sklopit zrcátka a pneumatiky neměly snad ani 3 cm vůle mezi zvýšenými obrubníky průjezdu. Kdybychom tam uvízli, tak nebylo kudy vystoupit. Miniaturní dvorek byl ještě zmenšen na polovinu hromadami sněhu, ale to už bylo podobné parkování na pražských sídlištích.

Pro ty, kteří zvažují tuto práci a nemají s ní žádné zkušenosti, nebojte se toho – skutečně platí, že Daniela vše trpělivě vysvětlí a pokud se trochu umíte vcítit do kůže někoho druhého, vše zvládnete. Samozřejmě to vyžaduje určitou míru odpovědnosti, není možné nechat Danielu na holičkách bez skutečně vážného důvodu. Je také pravda, že některé manipulace jsou fyzicky náročnější, tím ale neříkám, že jsou pro kulturisty. Já ač jsem již „chátrající stařec“, nepociťuji nedostatek fyzické síly, spíše bych někdy přivítal pár centimetrů výšky navíc. Fyzická náročnost výrazně klesá v případě, že jsou asistenti dva, což se Daniela snaží využít v okamžiku střídání, kdy se služby trochu překrývají.

Na závěr musím říci, že asistovat chodím rád, není to nepříjemná povinnost, spíše jako bych šel na milou návštěvu ( ne však, že bych si šel jenom pokecat – zajišťovat rozptýlení, to opravdu Daniela nepotřebuje), je to pro mne duševní obohacení a jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Doufám jen, že mi síly ještě nějakou dobu vydrží.