Myslela jsem si, že bych jí mohla občas vyprat, uklidit, uvařit. Nikdy před tím jsem jí neviděla a neměla příležitost mluvit nebo vůbec být s tělesně postiženými. Nevěděla jsem, jak to u nich funguje.

Na první schůzce mi Daniela řekla, že záleží na mě, kolik času jí budu věnovat, řekla mi, jak probíhá její ráno, oblékání atd. Domluvili jsme se, že přijdu s Péťou 1x týdně od 9 do 12 hodin. Pomohla jsem jí po probuzení trošku se rozcvičit, obléknout, dojít na záchod a udělat snídani. Potom jsem obvykla dala prádlo do pračky a došla na nákup, na poštu. Mezitím jsem se věnovala Péťovi, protože se taky domáhal pozornosti.

Postupně jak Péťa rostl, začal lézt, stoupat si, chodit… jsem musela přesouvat některé lákavé věci směrem nahoru z dosahu. Některé věci přišli i k úhoně, nejhorší byl notebook, ale podařilo se ho zprovoznit. I když jsem kolikrát měla pocit, že už tam nemůžeme znova přijít, protože uděláme víc škody než užitku, tak Danielka řekla „Uvidíme se za týden?“ a zase jsme přišli. Kolikrát jsem nechtěla přijít , protože Péťa měl zrovna takový režim, že spal, bděl a jedl, tak že se to překrývalo s dobou, kdy jsme byli na cestě na asistenci nebo domů, ale pak jsem si říkala, že Danielka je odkázaná na to že přijdeme. A myslím že pro Péťu to byl dobrý příklad toho, že je potřeba pomáhat druhým .A pak nastal i čas, že Péťa taky pomáhal (nosil bačkory, podával různé věci, rád splachoval záchod…).

U Danielky jsem se potkala s fajn lidmi a i když jsem se nezúčastnila žádných společných akcí (oslav narozenin apod.) a v podstatě to byli úplně jiní lidi, s jinými zájmy, ráda jsem se o nich dozvěděla a vždy mě udivovalo, kolik lidiček je ochotno pomáhat a kolik času tomu věnují.

Na asistenci jsme chodili asi dva roky a přestali jsme, protože jsem opět těhotná. Doufám, že nové okolnosti mi opět dovolí v budoucnosti pomáhat Danielce tímto nebo jiným způsobem.